pátek 28. září 2012

Přítelkyně se svoji sestrou si rozhodly postěžovat si na nás chlapy a mě napadla geniální myšlenka, jak navýšit počet příspěvků na svém blogu. Vzhledem k takřka nulové návštěvnosti tohoto blogu snad ani nikoho neurazí drobné vychýlení od tématu předchozích příspěvků.


Čtyři jednoduchá pravidla, jak se vyhnout zbytečným hádkám

Pravidlo číslo 1
Nikdy, ale opravdu NIKDY nepoužívejte ironii! Z očí do očí a zvlášť ne ve psaném projevu, na facebooku nebo v esemesce, naprosto zakázáno! Muži ji nikdy nepochopí, tento senzor jim v mozku prostě chybí, v horším případě ji berou jako útok. A v dalším rozhovoru to rozhodně použijí proti Vám.

Pravidlo číslo 2
Řečnické otázky jsou také zlo! Muži na ně zásadně odpovídají a přiznejme si, některé odpovědi vážně nechceme slyšet. Ženy z nich vycházejí jako tlusté, hloupé a škaredé.

Pravidlo číslo 3
Vyjadřujte se jasně a krátce. Pokud možno jedním maximálně dvěma slovy. V delší větě by totiž mohli najít slovo, které by mohli také považovat za útok a upřímně, pokud v té větě není „pivo“ nebo „sex“ stejně ji po deseti vteřinách přestanou poslouchat.

Pravidlo číslo 4
S nadsázkou opatrně. V literatuře se jako hyperbola, nadsázka či zveličení označuje záměrné přehánění skutečnosti s cílem zdůraznit subjektivní závažnost. Jenže tohle nemají naši drazí nikdy šanci pochopit. Přiklad : „Vždyť se vůbec nevidíme!“ Reakce : Kdyby sme se asi vůbec neviděli, tak spolu nechodíme.“ Na zabití.

Pravidlo číslo 5
Tyto pravidla berte lehce ironicky a hlavně s nadsázkou!



Tereza a Martina Bártovi

pondělí 24. září 2012

A já si „myslím“ s02e01


Tak nám pomalu začíná semestr a já si během příprav ne něj vzpomněl, že jsem si vlastně založil blog. Přemýšlel jsem, jak vysvětlit svoji dlouhou nečinnost a nakonec mě napadlo, že by se moje psaní dalo přirovnat k televiznímu seriálu. Prostě jsem před prázdninama skončil, přes léto si odpočinul a na podzim přicházím na vaše obrazovky (tedy spíše monitory, iPady a tak) s novou sezónou. Zbývá jen doufat, že bude delší, než ta minulá.

A co mě tak náhle vytrhlo z letargie? Nic obyčenějšího než rozhovor. Nejde však o rozhovor se mnou, ale o rozhovor s Karlem Janečkem z nového čísla časopisu Forbes (září 2012). Pan Janeček si určitě zaslouží obdiv, dokázal se neuvěřitelně vypracovat a přes vydělávání peněz v kasínu se dostal až k založení prosperující firmy, špičky v oboru market makerů. Chválihodná je také činnost v jeho protikorupčním fondu, který pomohl rozkrýt nestandardní poměry v pražském dopravním podniku. Ale jak asi tušíte, tak bych neobnovil svůj blog pouze pro slova chvály. Trnem oku je mi totiž plán pana Janečka, který se týká zlepšení naší politické situace a hlavně změny volebního modelu pro volby do Poslanecké sněmovny České republiky.
A v čem ta změna spočívá? Tady si dovolím odcitoval zmíněný rozhovor z časopisu Forbes:
Nový volební systém by měl dvě klíčové charakteristiky. Jednak tu, že se volí osobnosti, nikoli anonymní kandidátky. Navrhujeme 81 volebních obvodů jako při senátních volbách – to proto, aby nevznikaly nové administrativní komplikace. Systém bude jednokolový a za každý obvod budou zvolení dva poslanci. Čili politická strana může v jednom obvodě nominovat jen dva kandidáty. Kromě nich mohou do voleb jít i nezávislí, pokud seženou příslušný počet podpisů. Dohromady bude ve sněmovně jen 162 poslanců. Nejdůležitější změnou ale bude takzvaný minusový hlas. Každý volič dá dva klasické plusové hlasy a jeden mínusový. To znamená, že kromě dvou hlasů pro své favority vybere povinně jednoho kandidáta, kterého by ve sněmovně nejvíc nechtěl. Vyhraje ten, kdo nasbírá nejvíc hlasů – plusové se přičítají, mínusové odčítají.“

Takto postavený model má podle mě hned několik nedostatků a já se ty největší pokusím ve stručnosti nastínit:

  1. velká podoba s většinovým systémem
    Navrhovaný model trpí typickým neduhem všech většinových systémů a to tím, že extrémně znevýhodňuje malé strany. Politické strany typu Zelených, KDU, nebo třeba SPOZ by nejspíše neměly, s volebními preferencemi kolem 5% hlasů, sebemenší šanci obsadit nějaké křeslo. Podíváme li se pak na současné voličské preference, tak by šanci neměla ani Top 09. O hlasy by se tak dělila ČSSD, KSČM a ODS. Vzhledem k existenci minusových hlasů, které volič musí použít, si dovolím tvrdit, že by téměř žádné křeslo nakonec nezískala ani ODS, jelikož by logicky její kandidáti dostávali minusové hlasy jak od voličů ČSSD, tak od voličů KSČM, zatímco voliči ODS by si museli vybrat, komu z těchto dvou stran své minusové hlasy přidělí. Do hry by se zapojila i rivalita ODS a Top 09, která by také, dle mého názoru, některé minusové hlasy odčerpala. Samozřejmě nejsem politolog a je možné, že můj názor je naprosto mimo mísu, ale opravdu nevěřím v to, že by takováto změna volebního systému přinesla nějaké řešení.

  1. šanci na zisk mandátu budou mít jen průměrné osobnosti
    Další, dle mého názoru obrovské, nebezpečí. Opět díky existenci mínusových hlasů by se straně nevyplácelo nominovat výrazné kandidáty, protože společnost více polarizují. To znamená, že člověk, který například 4 roky řídí ministerstvo, by neměl v podstatě žádnou šanci být znovu zvolen. Jak známo, nedá se zavděčit všem a i kdyby jeho styl politiky oslovil 30% voličů, stačí 15%, kterým je proti srsti a šance na zvolení dramaticky klesají. Jistě, dá se namítnout, že by pak v politice nebyli lidé typu Jiřího Paroubka, Miroslava Kalouska a dalších, ale opravdu chceme v parlamentu nevýrazné lidi, o kterých nic nevíme? Schválně kdo zná jména jako Ladislav Šincl, Zdeňka Horníková, Jan Florián, Václav Votava, Jitka Chalánková. A to jsou prosím všechno současní poslanci. Dle mého názoru nelze "sehnat" 162 lidí, na kterých se shodne celá společnost a zároveň budou špičky ve svém oboru bez toho, aby k nim neměla alespoň část populace výhrady.

  2. pouze dva možní kandidáti
    Podle návrhu má strana právo nominovat pouze 2 kandidáty. Pokud tedy někdo smýšlí například pravicově a jeho politickým představám nejlépe odpovídá program ODS, nemá jinou volbou, než zvolit pouze toho, kdo je mu předložen. V současném volebním systému máte možnost výběru a tzv. preferenčních hlasů, kdy si na kandidátce můžete vybrat, jaké osobnosti vám z dané strany vyhovují. Což je dle mě férovější přístup.

čtvrtek 22. března 2012


Václav, nebo Ruzyně?

Vláda včera rozhodla, že vyjmenované slovo ruzyně prostě není dost cool, aby se tak jmenovalo letiště a přejmenovala ho na letiště Václava Havla. Z hlubin internetových diskuzí se okamžitě vynořilo cosi, co snad kdysi bylo člověk a rozpoutala se bouřlivá diskuze, jestli je to nutné, zda není lepší šetřit, ba dokonce, kdo je vrah a kdo se s kým spikl. K některým „názorům“, které kolovali po internetu se snad raději ani vyjadřovat nebudu, našly se však i takové, které si zaslouží pozornost. Proto jsem se rozhodl polemizovat s argumenty, na které jsem včera narazil nejčastěji.

Proč zrovna po Havlovi?
A po kom jiném? Od vzniku Československa až do dnes jsme měli jen 3 (někdo by řekl dva, ale to je na jiný článek) státníky, za které se nemusíme stydět. To je na 94 let státnosti přeci jen dost málo. Každý národ potřebuje vzory a ať se to nám, cynickým Čechům, nemusí zdát, na Járu Cimrmanovi opravdu národní ideu nepostavíte. Václav Havel zkrátka a dobře pomáhal formulovat moderní českou státnost, je dokonce autorem preambule naší ústavy. Troufám si říci, že byl také nejobdivovanějším politikem ze všech postkomunistických států v zahraničí a jeho myšlenkami se inspirují disidenti v nedemokratických režimech dodnes.

Nejsou to zbytečně vyhozené peníze?
Podle včera schváleného návrhu bude celé přejmenování stát 4 miliony korun. To není zas tolik. Jakákoli socha, nebo pomník, by bezpochyby stál stejné peníze a neuctít významného člověka, který se zasloužil o demokracii a republiku jen proto, že se zrovna musí šetřit, mi připadá (promiňte mi ten výraz) ubohé. To je jako říct: „Jo díky, že si seděl v tom kriminále a tak, že si byl opravdu dobrá a reprezentativní hlava státu a že si pomohl vybudoval dobré jméno České republiky v zahraničí, ale 4 melouny, to je nějak moc, možná kdyby si umřel, až bude po krizi, to bychom třeba na nějakou tu pamětní destičku někde peníze vyštrachali.“ Ještě ke všemu, se propagační materiály, letáčky a propisky vyrábí každý rok nově a ty dvě světelné tabule na letišti by se stejně časem musely vyměnit. A pokud jde o přemluvení hlášení v MHD, tak to klidně udělám sám a zadarmo (magistrát mě v případě zájmu může kontaktoval na email a domluvíme si podrobnosti).

Havel nerad létal.
To je argument jak noha. Přemýšlím, jestli pak měl Woodrow Wilson rád vláčky, Palach rád náměstí, Washington rád hlavní města, nebo Milada Horáková dopravní zácpy. Asi ne. Tady jde totiž o uctění památky, pojmenovat po někom něco je totiž svého druhu památník. Ukazuje to, že si člověka vážíme a že hold životy některých lidí mohou být méně bezvýznamné, než ty naše.

Gottwaldov taky dlouho nevydržel.
To je pravda, ale on je rozdíl, jestli žijete v demokratickém právním státě a pojmenujete něco po významném a uznávaném státníku, nebo jestli žijete v totalitě a pojmenuje město po vrahovi. Zatímco Gottwaldov nevydržel, tak Washington je Washingtonem už od roku 1790 a vypadá, že to Američanům ani trošku nevadí.

To je jak za komunistů, ti taky stavěli obří sochy.
Uctívat bývalé prezidenty rozhodně není vynález SSSR. Ve Francii existuje letiště Charles de gaulle airport, v Itálii jsou náměstí Viktora Emanuela II. Nejlépe je to ale vidět v USA, první moderní demokratické republice. Pomníky jako Mount Rushmore, letiště JFK, Washingtonův monument, Lincolnův památník jsou jen některé, které se na území USA nachází. Například letos v létě v Londýně, v rámci oslav 60 let královny na trůně, vypluje na Temži na 1 000 lodí. Takže vážit si svých významných státníků a alespoň touto cestou jim poděkovat, rozhodně není vynález komunistické strany.

úterý 20. března 2012


Vajíčka, EU a lidská blbost

Tak nám zdražili vajíčka, po internetu kolují stovky vtipů, lidé nadávají v tramvajích a Velikonoce se nejspíš v rámci škrtů zruší. Celý národ má jasno, za zdražení může parta byrokratů z Bruselu, kterou nikdo nevolil a kteří celý den kují plány, jak ovládnout Evropu a nebo nám alespoň co nejvíce uškodit. Proč by si to taky národ nemyslel, když to prohlašuje i jeho prezident. Přál bych si, aby byl svět takhle jednoduchý a děsím se okamžiku, co budou Češi dělat, až jednou nebudou moci svoji neschopnost, nebo neznalost, hodit na Evropskou unii s hrdinným pokřikem: „my nic, za to můžou oni.“ Kdyby se totiž EU rozpadla, tak nevím, na koho bychom sváděli všechny špatnosti světa. Na židy už to nejde, to už tu bylo a tomu nikdo neuvěří. Ale to jsem trošku odběhl od tématu. Zkusme tedy zapomenout, že víme, že za zdražení může EU, a povědět si jeden příběh.

Představte si, že jste ředitelé obchodního řetězce. Lidé si povídají, že kvůli nařízení EU (o kterém se mimochodem ví od roku 1999!!!!) budou muset chovatelé slepic vyměnit klece pro slepice. Do teď byl jejich minimální rozměr 550 centimetrů čtverečních, nově má mít každá slepice 750 centimetrů čtverečních minimálně (není to tedy zvětšení o 2 cm, jak prezentují některá média). V rámci zjednodušení příběhu nechme stranou, že chovatelé měli na výměnu 12 let a že většinu klecí vyměnili průběžně, ale počítejme s tím, že se již v roce 2004 (rok vstupu do EU) rozhodli promítnou všechny náklady spojené s výměnou až do ceny vajec v roce 2012. Takže já, jako ředitel obchodního řetězce vím, že si lidé šeptají (většinou vlivem zavádějících informací z médií), že nám zdraží vajíčka. Znám povahu Čechů, že jsou schopni věřit, že všechno špatné vane z Bruselu a vím, že je v tom jejich reprezentace ráda utvrdí. A najednou dostanu geniální nápad, co kdybych zdražil vajíčka o něco víc, zvýším si tak marži a lidi si budou myslet, že za to může EU a možná trošku zvýšení DPH. Vedení firmy mě plácá po ramenou, dostanu velké prémie a náš obchodní řetězec má dvakrát vyšší zisk na jednom vajíčku, však taky budou Velikonoce, tak si nahrabeme. To že v sousedním Německu vajíčka zdražily jen o inflaci (pro méně znalé mám informaci, že Německo je také v EU) mě netrápí, protože většina lidí to neví a nebo nechce vědět, protože výmluvy na EU jsou snadnější a kamarádi v hospodě pěkně přitakávají, když nadávám na zmr*y z Bruselu.

Samozřejmě, že nemusím mít pravdu a jde jen o spekulaci. Dokonce nechci ani nikoho obviňovat, že zneužil paniky, jen chci ukázat, že nic není černobílé. Svět by byl krásný, kdyby všechno zlo vycházelo z jednoho belgického města se 145 tisíci obyvateli a zbytek Evropy trpěl v jeho područí. Já se jen prostě bojím, že svět je přeci jen složitější a že nic nebude tak jednoduché, jak nám tvrdí Nova a její bráška Blesk.

děkuji spolubydlovi za korekturu

neděle 4. března 2012


Školné základ života!

A zase to školné. Při pročítání Twitteru jsem narazil na článek http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2012030403 a jelikož je neděle a já mám dost času, tak jsem se rozhodl reagovat alespoň na některé teze tohoto článku.

Debata o školném se vlastně točí okolo dvou argumentů. 1. Proč by studenti neměli platit, když jim vzdělání přinese výhodu? 2. Proč by daňový poplatník měl platit někomu jeho studium? Pro přehlednost tentokrát začneme bodem 1.

Je samozřejmé, že vzdělání poskytuje člověku výhody. Větší uplatnění na trhu práce, zpravidla i větší finanční ohodnocení. Jenže stejné výhody přináší i místo, ve kterém žijeme. Zatímco v Praze čekají na jedno pracovní místo 4 lidé, v Třebíči je to lidí 38. Měli by tedy Pražáci platit nějaké peníze za to, že díky místu kde žijí, mají lepší uplatnění na trhu práce? Jistě, že ne, namítnete, do Prahy se přece může přestěhovat každý a získat tak také tuto výhodu. Stejně je to ale s vysokou školou. 

A proč by měli daňoví poplatníci platit někomu jeho studium? Za prvé netvrdím, že by měli, ale v našem okolí existuje mnoho dalších příkladů, kdy všichni platí určité skupině. Například kousek od mé koleje se hloubí tunel Blanka. Typický příklad kdy jsou peníze každého Pražana použity ke prospěchu určité skupiny obyvatelstva, v tomto případě jde o řidiče automobilů. Dalším příkladem jsou dětská hřiště, platí je každý, ale ne všichni je využíváme. Jde zkrátka o to, že některé investice se na první pohled vyplatí jen určité skupině, na pohled detailnější však i společnosti jako celku. Myslí si snad někdo, že bez vysokoškolsky vzdělaných lidí, by společnost dosáhla stejného vývoje? Nehledě na to, že vysokoškolák, díky tomu, že má větší plat, platí i vyšší daně a tím v podstatě více než splatí finance, které do něj společnost investovala.

Na závěr si, jako správný student práv, pomohu citací zákona. Nepůjde jen o nějaký zákon, nýbrž o Listinu základních práv a svobod (2/1993 Sb.), konkrétně článek 33, odstavec 2: "Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopnosti občana a možností společnosti též na vysokých školách." Zavedením školného tedy přiznáváme, že naše společnost již nemá možnosti si toto privilegium udržet. Zkrátka a dobře na to prostě nejsou peníze. A to je také jediný důvod, proč školné zavést. Neexistují ušlechtilé důvody o vzdělání jako investici, jde jen o zástěrku toho, že školné je pouze další daň, jen další způsob, jak z určité skupiny obyvatel dostat peníze, které státní kase chybí. Ve své podstatě nevidím rozdíl mezi školným a vyšším zdaněním bohatých. (logicky vycházím z argumentu zastánců školného, že vysoká škola poskytuje lepší životní uplatnění) Nejhorší na celé věci je pak fakt, že vyšší zdanění bohatých je "spravedlivější a sociálnější", než školné. Nepostihne totiž například učitele, či jiné vysokoškolské profese, které dosahují sotva průměrných platů. Neříkám, že jsem proti, zkrátka mi jen vadí, za co všechno jsou lidé schopni vydávat obyčejné daně, které se zavádí jen proto, aby měla státní kasa více finančních prostředků. Nejpodivnější na celé věci je fakt, že největší odpůrci vyšších daní pro bohaté jsou zároveň ti, kteří nejvíce podporují školné a naopak. 


čtvrtek 1. března 2012


Na rovinu musím říct, že mě baví sedět v hospodě a nadávat. Však koho by to nebavilo, člověk sedí v teple, popíjí si oblíbený nápoj a kritizuje. A jelikož je odjakživa kritizování činnost jednoduší, než tvoření, tak jde vlastně o docela pohodovou kratochvíli. V poslední době se mi však na mysl čím dál častěji vkrádá, pro Čecha snad téměř kacířská myšlenka, že bych mohl začít i něco dělat. Přeci jen jsem mladý, plný energie, zapálený a ještě jsem se nestihl nasrat na okolní svět a rezignovat na veškeré dění, jako spousta ostatních lidí. Začal jsem tedy přemýšlet, jak by to dělání mohlo vypadat, abych se zase přeci jen moc nenadřel. Jak asi tušíte, první mě napadlo začít psát tenhle blog. Prostě jsem cítil potřebu ventilovat své názory, ne snad, že by někoho inspirovaly a ovlivnily, ale spíš, že by někoho nasraly a on by pak šel do hospody a tam nadával, což by ho přimělo zamyslet se, jestli by s tím neměl začít něco dělat a třeba si založil blog, kterým by nasral další lidi......

Jenže to mi přišlo trochu málo, přeci jen, můj blog si asi moc lidí číst nebude. Napadlo mě, že by možná pomohlo, kdybych začal mezi text vkládat obrázky modelek ve spodním prádle, ale pak mi došlo, že ani pak blog moc lidí číst nebude. Tudy tedy cesta nevede. Jak tedy v prostředí demokratického právního státu s parlamentní formou vlády ovlivnit správu věcí veřejných? (jedná se o věci veřejné s malým v, jak ovlivnit ty s velkým V si raději ani nechci představovat) Odpověď je jednoduchá a bystřejším čtenářům již možná došla. Vstoupit do politické strany.

Zdálo by se, že je problém vyřešen, jenže jak to tak bývá, jeden člověk vyřeší, další se objeví. Do jaké strany vlastně vstoupit? KSČM a VV můžeme vyřadit rovnou a snad i bez vysvětlování. Fanouškem ČSSD taky nejsem, ne snad, že bych byl vyhraněný pravičák a při slovech solidarita se mi chtělo zvracet, ale ČSSD nepovažuji za moderní levicovou stranu, která má člověku, jako já, co nabídnout. No a ODS taky není zrovna můj šálek čaje, ať již dnes tak pověstnými kmotry, proti evropskou politikou, nebo osobou Václava Klause.

Takže jaká bude pointa tohoto zamyšlení? Bohužel zatím žádná. Prostě jsem si to zkrátka a dobře ještě celé nerozmyslel. Ale pokud někdo vnímal i to, co v textu není (nemyslím čárky, tvrdá a měkká y/i a podobné kraviny), tak už možná řešení tuší....

středa 29. února 2012

Tak jsem si založil blog. Ne, nechci sem psát, jak se správně nalíčit, jaká písnička se mi zrovna líbí nebo jak se oblékat. Zjistil jsem totiž, že i já mám sem tam na něco názor a ten názor se sem tam nevejde na 140 znaků.

Dnes jsem se zúčastnil pochodu/demonstrace/happeningu proti reformě vysokých škol. Vládla pohodová atmosféra, akce byla klidná a účast veliká. O to horší bylo moje překvapení, když jsem po skončení demonstrace zapnul svůj oblíbený Twitter a nestačil se divit. Vždy jsem si názorů lidí na Twitteru vážil. V prostředí internetu šlo o ostrůvek rozumu a jakousi opozici proti diskuzím na serveru novinky.cz. Ano, minulý čas je na místě, protože dnes se na mě vyvalila doslova žumpa nenávistných příspěvků. Pan "prezident" mě označil za parazita, další spousta lidí za levičáckou verbež a zbytek se rozčiloval, že za vzdělání si mají studenti platit a když to nechápou, tak jsou banda debilů. Přiznám se, že tolik lidí mě za to, že jsem někam přišel, ještě nikdo neuráželo a já tak nějak cítím potřebu se bránit.


Pro začátek je třeba si jasně ujasnit, že to, co vyhnalo do ulic mě a dalších deset tisíc lidí nebylo školné, jak se mi příspěvky na Twitteru snaží podstrčit, nýbrž dva věcné záměry zákonů. Konkrétně se jedná o věcný záměr zákona O vysokých školách a zákona O finanční pomoci studentům. A co je mi teda na těchto věcných záměrech trnem v patě?

1. Omezení samosprávy vysokých škol
Tento bod jsem neoznačil jako číslo 1 náhodou, je pro mě opravdu nejdůležitější. Samospráva, ať už územní, nebo profesní, je totiž jedním ze základů demokracie a jakékoliv její omezení je nebezpečný zásah, který by neměl zůstat bez odezvy. Podle věcného záměru nového zákona, by dosavadní orgán samosprávy vysokých škol, akademický senát, měl být značně omezen a měl by být fakticky kontrolován a v některých případech nahrazen tzv. Radou veřejné vysoké školy, kterou by z 1/3 jmenoval sám ministr. Možná si řeknete no a co, to není zas takový problém. Tak dobrá, podívejme se na tento návrh analogicky, jako by vysoká škola byla obec. Toto přirovnání není zas tak moc mimo mísu, jelikož obec je také samosprávnou jednotkou, pouze s  tím rozdílem, že jde o samosprávu založenou na územním principu. Takže naše obec, nazveme ji třeba Vysokoškolov, měla doteď svoje zastupitelstvo, demokraticky zvolené a složené z obyvatel dané obce. Jenže na ministerstvu si někdo usmyslel, že toto zastupitelstvo je málo výkonné a sem tam se na něčem nemůže dohodnout (což je mimochodem znak každé demokracie) a proto mu přišlo chytré, vytvořit orgán, který by sám schvaloval a z části dokonce sám jmenoval a tento orgán by náš Vysokoškolov kontroloval, schvaloval jeho rozpočet, ba dokonce volil starostu. Pokud by se psal rok 1851 a Bachův absolutismus, asi by nám to divné nepřišlo, ale v demokratickém právním státě, za jaký se Česká republika prohlašuje, je toto nepřípustné.

2. Samotné znění věcných návrhů
Není náhoda, že mezi demonstrujícími bylo tolik studentů Právnické fakulty UK. Věcné záměry jsou totiž tak špatně napsané, že některé pasáže jsou takřka nesrozumitelné a i odborná veřejnost si neví rady, jak je vůbec vykládat.

3. Problém školného
Konečně se dostáváme k nejpalčivějšímu problému, kterému je věnována největší mediální pozornost.
Sluší se říci, že na samotné demonstraci šlo o problém marginální, kterému se věnovalo minimum transparentů i projevů. Osobně mi školné v podstatě nevadí, ale myslím si, že je hloupé zavádět ho, dokud nejsou vyčerpány další varianty financování vysokých škol. Nechápu, proč by v  první řadě nemohlo být zpoplatněno souběžné studium 2 vysokých škol a přetáhnutí standardní doby studia (a to i pouze o 1 rok). Tento krok by také vyšel vstříc kritikům, kteří tvrdí, že školné znemožní studium chytrým, ale chudým lidem. Tito lidé by měli 1 pokus zdarma a pokud jsou opravdu chytří, tak jim to musí stačit. Pokud ti to nestačí, nebo chceš-li škol více, plať a to klidně plnou cenu studia, protože to už je luxus. A nakonec možná trošku kontroverzní téma. Po rozpadu České a Slovenské federativní republiky v roce 1992 byla přijata smlouva, která slovenským studentům umožňuje studovat v ČR, jakoby by byli Češi a naopak. Zatímco ale počty Čechů studujících na Slovensku jsou minimální, tak počty Slováků na našich školách jsou enormní. V situaci, kdy prý nejsou peníze na vysoké školy, tak vlastně dotujeme Slováky, kteří federaci s Čechy nechtěli, ale školy zadarmo jim nevadí. To je jako bychom požadovali studovat zdarma v Rakousku, protože jsme kdysi byli soustátí. Nevidím jediný důvod, proč by se cizí státní příslušník neměl podílet na financování svého studia v cizí zemi a proč by zrovna Slováci měli mít takovéto, vůči jiným národům diskriminační, privilegium.